pondělí 8. prosince 2008

advent









Tak máme za sebou druhou adventní neděli. Nebudu psát o smyslu adventu. Ten chápe jinak věřící křesťan nebo jenom vlažný věřící v něco, ateista nebo obchodník, dítě, člověk těšící se na dovolenou v Egyptě, který na advent prchá za sluníčkem a teplem, nemocný po operaci... ale já chci psát o tom, jak kromě smyslu adventu je dobrá i forma adventních neděl. Moje děti a já jsme z toho udělali čas setkání s jediným úkonem - zapálíme svíčku a popřejeme si. Většinou jsme zvali moje přátele a blízké, aby nám zapálili svíčku a řekli něco smysluplného na zakončení roku. Nic jsem nechystala, na stole byl adventní věnec a čaj. I tak si tyto setkání pamatuji. Pokaždé to bylo pro nás důležité zjištění, že máme přátele a že vzájemně podporujeme jeden druhého ve všedním životě. Advent byl takovou krásnou třešničkou, sladkou a moc milou. Proběhlo obdarovávání vzájemnou přítomností a prostým zapálením svíčky. Jak děti rostli, tak se to proměnilo, vyrostli a nakonec se odstěhovali. První adventní neděli jsem zůstala sama. Zapálila jsem svíčku v tichosti sama a rozjímala o marnosti a prohrách a stáhla se až ku kořeni své existence. Přesto to byl nutný zážitek. Je to součást života.
Během týdne jsem s přítelkyněmi probírala první adventní neděli a zjistila, že ony pokračují v zapalování svíce s malými dětmi. Pookřála jsem. Druhou adventní neděli jsem znovu pozvala své syny domů, aby přišli a zapálili svíčku. Udělal to můj starší syn. Překvapilo mě, s jakou vážností to pojal. Řekl jenom dvě slova. Všichni jsme se rozzářili. Víc se nestalo, ale přinesli jsme si vzájemně radost. Tak toto mám ráda na adventu, že věci důležité se vynořují a potvrzují. S láskou. Eva - cantadora

Žádné komentáře:

Okomentovat