sobota 31. ledna 2009

mít rád


Blíží se svátek zamilovaných.


Jak to máme s láskou k našim manželkám, milencům, manželům, milenkám?


Milujeme svého partnera/partnerku. Miluji tě.


Převládá v nás potřeba vazby nebo potřeba se prosadit nezávisle? Sdílíme tyhle potřeby ve stejné míře nebo jsou v nesouladu?


Jak to máme se zážitkem bezpodmínečné lásky? Zažili jsme ji v dětství, náš partner ji zažil taky?


Léčíme si svá emoční poranění a máme upřimnou snahu se to naučit oba? Milujeme se, protože si pomáháme na své cestě. Zrcadlíme se a posilňujeme.


Učí se to jenom jeden z partnerů a druhý obviňuje svět, který mu z jeho pohledu něco dluží? Jsme spolu z jiných důvodu než je strach z opuštění? Zůstáváme spolu navzdory všem potížím, protože potřeba vazby je důležitější?


Chci být sám/a, protože potřebuji si poradit se svým životem sám/sama? Sytím se svojí nezávislostí?


Tak i takto se dá připravovat na svátek zamilovaných - zodpovězením těchto otázek.

Pro mojí kamarádku je její láska muž, který dává teplo lidské dlaně a vitamín s (sex).


Ale jeden znak je určující, láska by nám neměla ubližovat, ať je forma ubližování fyzická nebo psychická.




naše potřeby


Rodíme se s potřebou vazby, která je v prvním roce nejsilnější. Bez fyzické vazby dítěte s matkou (nebo náhradní pečovatelky), nemluvně nemůže přežít. Fyzická vazba se postupně proměňuje v psychické vazby, které nás sytí stejně, jako matčina péče v prvním roce. Druhá neméně důležitá potřeba, související s potřebou vazby je potřeba prosadit se nezávisle, stát se nezávislou induvidualitou. Od raného věku kolísáme mezi potřebou lidí a potřebou být sám sebou.

Na semináře o snech chodí lidi, kteří potřebují sytit svojí potřebu být s lidmi. Zneklidňuje mě, jak vzrůstá potřeba nezávislosti a individualizmu na úkor skupinových potřeb. Jak málo lidí oceňuje skupinovou práci a dynamiku. Ve skupině vzniká energie, která nás obohacuje. Netroufám si z toho vyvodit, že matky špatně nasycují potřebu vazby a proto dospělí ztrácí zájem o skupinový, komunitní typ života a rozvíjí se potřeby prosadit se nazávisle..... ale tento jev vnímám a stojí za to ptát se: co se děje?

Dítě po narození potřebuje bezpodmínečnou lásku svých rodičů, aby mohlo nejenom přežít, ale aby si vytvořilo základní důvěru ke světu a v život takový jaký je. Dovolte mi nádhernou definici bezpodmínečné lásky:

"Když tě potřebuji, buď tu se mnou, pro mě. Neopouštěj mě ani pohledem. Tolik tě potřebuji, nemůže bez tebe žít. Když mě zklameš nebo hatíš mé záměry, nenávidím tě tak, že bych chtěl, abys nikdy neexistovala. Nech mě, abych tě nenáviděl, ale měj mě ráda pořád a pořád. Ať tě miluji, nebo nenávidím, miluj mě pořád a pořád , protože mě k životu pojí jedině tvá láska. Nech mě tě nenávidět z celého srdce, abych se mohl naučit mít rád z celé duše. "

(Benoit Rancourt z knihy: Zbavit se minulosti/Jak léčit dávná emoční zranění)

Když zažijeme pocit bezpodmínečné lásky, důvěru v to, že jsme takhle milováni matkou, ať cítíme cokoliv, jsme připraveni to světu postupně vracet důvěrou a láskou k lidem. Jsme připraveni unést své pocity různého druhu a přijmout je.

Směrem ven můžeme milovat a cítit radost, smutek, strach a naše duše ví, že můžeme milovat druhé a být lidmi milováni.

Směrem dovnitř, ať cítíme jakékoliv emoce, tak si zachováváme základní pocit důvěry v sebe. Naše nenávist, strach, smutek nás neohrozí z dlouhodobého hlediska natolik, abychom necítili, že se máme rádi navzdory tomu, co prožíváme.

úterý 27. ledna 2009

HYBRIS


Při práci se sny se dějí procesy, které jsou jednak velmi individuální... v nich řešíme životní příběh snícího, historii rodiny a rodu, jedinečné vůně, zvuky a barvy, které jsou pozadím snu. Zároveň se při práci se snem propojujeme s archetypy a emocemi, které máme společné. Protože čím do větší hloubky sen jde, tím jsou naše psychické komplexy a archetypy víc stejné. Ano je to tak. Na povrchu jsme tak odlišní, ale čím víc směřujeme do hloubky, tím víc jsme stejní.
Při práci se stává, že se rozvibrují mé hlubší vrstvy nevědomí a pak už nás to se snícím nese na společné vlně pocitů k odkrytí hluboce zakrytých poranění, bloků nebo lásky a síly, odvahy... prostě toho, čeho se sen dotýká. Snažím se pokaždé upozornit na léčivou sílu snu, která narovnává to, co se vychýlilo a vrací to snícího do středu jeho já.

Protože zpracovávám každý týden několik snů a je to většinou cesta do hlubin duše, vracíme se někdy z takové cesty i hodně unavení, ale vždy obohacení o nevídané obrazy.
Jsou symboly nebo i celé dynamické seskupení, kterým nerozumím. To čemu nerozumím, to co nejsem schopná uvidět, řeknu.... odložme to, ještě nejsme připravení to pochopit. A je to bezpečné.
Při těchto výpravách se mi čím dál víc vynořuje HYBRIS. Je to slovo, které by se dalo nazvat jako pýcha nebo arogance. Ale není to jenom světská pýcha, je to něco víc - ďábelská pýcha a rogance dohromady.
V řeckých tragédiích je hybris věnován velký prostor. Když se zmocnila hybris člověka, tak ten ubožák zapoměl na svůj lidský původ a chtěl se vyrovnat bohům. Začal se jim vysmívat, chtěl je překonat, trumfnout a povýšit se nad nimi. Řečtí bohové podle mýtů a bájí nebyli jenom vzorem ctnosti. Byli to bohové, kteří měli i nectnosti, ale navíc měli božský původ a moc. Podívejme se na boha bohů Dia. Dnes bychom řekli, že to byl ohromný děvkař (bohyněř). Nenechal žádnou bytost na pokoji. Hera, jeho choť, měla jako bohyně rodiny hodně práce, aby udržela své manželství s Diem. Jako bohyně měla nástroje božského původu, aby potíže s Diem zvládla. Bohové využívali své božské síly, schopností a kouzel na chod světa a světských záležitostí. Běda ale, když se s nimi chtěli rovnat lidi i kdyby královského rodu. Trest je neminul. To byl jejich konec. Zasáhl OSUD. Bohové rozpoutali živly, vše čím oplývali, aby byl tento hybrisem napadaný člověk, ale i jeho celý rod nebo království zahubeno.
Pýcha. Je uložena v nás, spí hluboce v nevědomí, nejčastěji ji známe jako pýchu na: vědomosti, majetek, děti, krásu, úspěch, postavení. Rozeznáme ji v arogantním chování lidí, kteří se povyšují nad ostatní.
Když se spojí pýcha s hybris, tak se objevují lidé jako Hitler, Stalin, Pol-pot, Kim Ir-sen. Chtějí poručit větru a dešti. Celé národy, dešťné pralesy, moře a oceány se stávají bezmocnými před energií, kterou hybris vyvolává. Ale bohové pokaždé krutě strestali člověka napadeného hybris.
Hybris napadá některé korporace, které kácejí stromy a nectí nic živé a lidské. Hybris napadá nejednoho obchodníka, umělce, sportovce, který musí za každou cenu vyhrát nad soupeřem, konkurentem, kterému je schopen ublížit, ničit živoucí přírodu.....
Klientka, s kterou jsem pracovala na jejím snu, pracuje na svém osobním růstu vytrvale několik let. Daří se jí v tom, je velmi inteligentní a ženská. Vzdala se řady věcí, které ztratili pro ni význam - napr. prestižní práce a věnuje se teď práci, která ji více uspokojuje i když je finančně nejistá. Sociální role, které hrála desítky let ji chránili pře ní samotnou. Teď, když poslouchá svůj vnitřní hlas, se ale dostavila nejistota. Nejsem směšná, nebudou si myslet, že jsem blázen? Vždyť teď je vše tak nejisté a co bude dál?
V jejím snu se objevilo dítě. Asociace k symbolu dítěte byla, že je to něco nového. Její nové směřování. To dítě spolu s ní je hodně vysoko a spadnou dolů na zem. Po leknutí z pádu nejdříve nachází dřevěného panáka s černobílou šklebící se maskou klauna, pak ale objeví dítě, kterému se nic nestalo. Při asociacích, které snící měla k dřevěnému panákovi, se objevila asociace pýchy. Pýcha (mimo jiné) blokuje každého člověka, aby se na své cestě stal sám sebou. Pýcha nutí člověka se srovnávat, soupeřit a vyhrávat za každou cenu. Pyšní můžeme být i na svůj duchovní růst.
Když si člověk zakládá na tom, kým je, je těžké odhodit masku a žít život takový jaký je.
Snící se zeptala: "Co s tím?..." Přijmout svoji lidskou podstatu, svoje chyby, svůj stín znamená stát se postupně pokornějším a skromnějším a chápajícím. Roste naše lidskost, porozumění pro lidské chyby a slabosti. Zvyšuje se naše laskavost. V tom je životadárna energie stínu, prohlubuje naši lidskou sounáležitost. Přijmout to, že mám v sobě pýchu znamená přestat se vydělovat od ostatních. Mám stín jako každý. Ježíš řekl: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.
A zároveň, když víme o své pýše, učíme se být ostražití vůči hybris-ďábelské pýše, abychom nedráždili osud bosou nohou. Bohové by nás potrestali. Stačí se podívat na historii XX. století.
O tom vědí své Oresteus a prokletí rodu Átreů, Iáson... a další.
Děkuji snící, že jsem mohla použít část jejího snu. Práce s jejím snem má jiný směr než obsah tohoto psaní. Je silný a léčivý. Dobré sny.

pátek 23. ledna 2009

veselí

... něco na víkend od
Antony de Mello: Veselí
Ve shodě se svou naukou, že nic se nemá brát
příliš vážně, dokonce ani jeho vlastní učení
Mistr o sobě s oblibou vypravoval tuto příhodu:
"Můj úplně první žák byl tak slabý, že ho
cvičení zabilo. Můj druhý žák se z horlivého
praktikování mých cvičení zbláznil. Můj třetí
žák z přílišné kontemplace zhloupl. Čtvrtý žák
si však dokázal zachovat zdravý rozum. "

"Jak to? " zeptal se pokaždé někdo.

"Zřejmě proto, že jediný odmítl cvičit." Mistrova
slova vždy přehlušily salvy smíchu.
Tak užijme si hezký víkend....

úterý 20. ledna 2009

otázky

Jak se dobře ptát, abych pochopil význam snu?

Když se naučíme snové základní otázky, které najdete v dobrých knížkách o snech... (podívej se na seznam literatury na blogu) ... Tak nejlepší je přestat se podle nich ptát. Každý sen si žádá otázky, které se vynoří v průběhu práce. Jsou neopakovatelné a vznikají působením snu a dotazujícího se. Vedou se vzájemně.

Důvěřujte si, že vaše otázka má skrytý význam, který se časem objeví. Sen se dotýká něčeho ve vás, co se projevuje právě touto otázkou.

Včera jsme probírali téma animuse. Snící, která moji přednášku slyšela po druhé řekla, že před dvěma lety ji to zasáhlo, ale teď už se na to dívá jinak. Zmizela ta mystika archetypu.

Výborně, potěšila jsem se. Jaký kus cesty prošla, že ji přestal animus fascinovat a postupně ho integruje do sebe jako psychickou funkci.
Já jsem taky prošla svoji cestu od fascinace sny k tomu, chápat je jako naši součást, ale nepodléhat jim. Zůstat v rovnováze. A tak jdu se podívat na doklady potřebné k daňovému přiznání.
TAO..... cantadora Eva

smutek


Poznámky ke včerejšímu semináři.

Měl podle očekávání velmi živý průběh. Protože jsme tam byli každý sám za sebe. Spojili jsme se na vlně snu a vnášeli tam svoje pocity, dotýkali se toho, co jsme ve svém nitru slyšeli.

A vzešla z toho dobrá práce na silném snu, který se zdál snící v průběhu nemoci. Když jsme ne-mocní nebo jsme uvolnění během dovolené, naše sny jsou obzvlášť silné.

Symbolů ve snu bylo hodně, a tak práce na snu bude pokračovat dál, nekončí skupinovou prací: vždyť kolo, číslice 5,15, 5 mužů ve formaci na kole, cesta, plot, dítě, těhotná žena, triády, záchod, invalidní vozíček....
Napíšu spíše něco k jeho dynamice, protože odkryl základní EMOCI.
Na konci semináře se zformoval do pocitu smutku.

Smutek je emoce, která nás chrání před omyly. Očišťuje. Ukazuje mapu našich pravdivých prožitků.

Smutní jsme, když nás někdo zklame, když se nenaplňují naše očekávání. Smutní jsme, když milujeme a naše láska není s námi. Smutní jsme, když si uvědomíme svoji slabost a zranitelnost a nedostačivost. No ale není toto prostě uvědomení si své lidskosti a konečnosti?


Při práci se sny si dovolujeme se se svým smutkem konfrontovat. Prožít ho tělesně, přijmout ho jako svoji součást. Když se s ním konfrontujeme a prožijeme, nastupuje další fáze.

Ptáme se:

Co nám brání jej prožít ve vědomí?

Proč mu upíráme místo ve vědomí?

Čím nás ohrožuje?


Když zvládneme tuhle část práce se smutkem,
přemostíme nevědomé pocity a zvědomíme si to,
rozšiřujeme své já o základní energii, která nám ukazuje směr života,
odvahu čelit tomu, co na své cestě potkáme.

Odblokujeme důležitou část našeho já, které si potřebuje ulevit a uvolnit se.

čtvrtek 15. ledna 2009

Připomenutí

V ponděli v 18.30 h se sejdeme v Maitrei na otevřeném semináři - Sny - cesta k sebepoznání. Připomínám změnu začátku semináře. Začínáme v 18.30 h., přiďte včas. Těším se na společnou práci. Ahoj. Eva

sobota 10. ledna 2009

léčivá energie snu


Práce se snem. Snícímu děkuji za svolení ho popsat a pracovat s ním.

Jedná se o nějaké věci – pozůstalost po známé osobě. V pozadí cítím více přítomných lidí, kteří společně se mnou mají o věci nějaký zájem. Nemáme si věci snad ani rozdělovat, spíše je nějak roztřídit a postarat se o ně. Najednou podlaha, na které stojím, jakoby měla kaz ve spoji mezi deskami a jedna z nich je na kraji narušená a prosvítá podklad pod ní. Ten není zpevněný, něco jako láva. (pocit: je možné, že toto narušení je způsobeno mojí činností) Jsem jediný, kdo na poukazuje – přijde mi to jako věc, která by se měla řešit. A tak se na ni soustředím. To má za následek, že obě desky kolem spoje se dají do pohybu a já se ocitnu jakoby sevření mezi nimi/pod nimi.

V prostoru pod nimi je něco jako tekutina – začíná mi hrozit nebezpečí. Pohybuje se to se mnou a přede mnou se míhají věci, které patří k pozůstalosti. Někdo na mě k tomu o nich mluví . Něco o rovnání, péči o ně (úkoly a také příčiny proč se to sem dostalo – (byly tam obrazy jako umělecká díla). Najednou se prostor pod deskami zvětšuje, desky se začínají více hýbat a mě to vtahuje dovnitř – jakoby průzkum – plavu ve vodě (pocity: není to nepříjemné, ani necítím nebezpečí), ale pozor – o kus dál je proud vedoucí někam hluboko do hlubin země. Ten proud jde nebezpečně hluboko - pocitově znamená nebezpečí a smrt.

I ta dotyčná (po které zůstala ona pozůstalost), zahynula právě v tomto proudu do hlubin.

Doteď jsem byl v bezpečné vzdálenosti, ale nyní mě to vztahuje dovnitř a to se také za okamžik stane. Ne že bych se rovnou topil, ale tak nějak automaticky očekávám, že je to můj konec a loučím se se životem. Aniž bych kolem sebe nutně cítil vodu, zadržuji dech, abych přirozeně co nejvíce vydržel.

Putuji jakoby trubkami, které jsou osvětleny a zajímavým způsobem se mění. Jakoby někdo pouštěl videoprojekci k nějaké hudbě – průlet barevnými tunely. Je to vlastně docela hezké. Unáší mě to jimi a já snad za sebou cítím dalšího člověka – nějakého přítele.

Nemám pocity, že bych se dusil nebo umíral, přesto však toto úplně neustává – zadržuji dech a předpokládám, že zanedlouho můj život musí zákonitě skončit.

Ptám se snad asi tvůrce hry, co jako bude dál?

Na to se přede mnou vynořuje, již v trochu prostornějším prostoru, taková beztvará věc, která svoje obrysy/tvar mění a má mi přinést moji vysvobozující smrt (vysvobození z pomalé úzkosti). Pouhým dotykem by mě to mělo ukončit, a tak se také děje poté, co tak bez delšího váhání činím. Nicméně příběh zanedlouho pokračuje dále.

Jsem stále v onom zvláštním labyrintu. Je to stále jako bychom plavali, ale není tam voda – spíše takový stav bez tíže. Mám za sebou okolo sebe ještě nějaké lidi, kteří se také účastní této „hry“. Jsem teď za toho zkušenějšího a říkám ostatním, že pokud to budou chtít ukončit, stačí se dotknout některého z těch předmětů, které představují naše nepřátele/nebezpečí. „Prostě ho pěkně profackujte, a je to!“ a názorně to ukazuji na nejbližší kouli, která se pomalu blíží.

Pocity: nemám strach, jsem uvolněný, suverénní, skoro se bavím. Plácnu jí (beze strachu) a s mírným jakoby žhnutím dostávám, co jsem chtěl. Nikam ale nemizím.

Jako bych se okamžitě reinkarnoval. Pak mě napadne, jestli není ještě jiné řešení a napadne mě oheň – opodál leží zapalovač. Beru ho a s představou střílení ohně na dálku se snažím škrtáním vyslat ohnivé střely nebo něco takového a trefit nejbližší kouli. To se takhle na dálku nedaří (zapalovač chrlí jiskry a kouř, ale nic nestřílí). Koule jsou ale dost pomalé, tak by to mohlo jít opatrně řešit i zblízka – když se jedna přiblíží, zblízka ji jakoby zapaluji. Oheň do ní v mžiku propálí díru a začne těkavě hořet uvnitř. Za okamžik je koule zneškodněna a jako zbytky roztaveného plastu či slizu leží na podlaze. Našel jsem řešení, které hned sděluji ostatním!


Tento sen přišel ke snícímu po velmi intenzivní předchozí práci s jiným snem. Snící se dostal po prvé k odhalení svého základního nastavení: nevěří, že mu někdo pomůže. Bylo to pro snícího odkrytí, které v něm vyvolalo silné emoce. Uvědomil si, jak se dívá na sebe a svůj život, postoje a vztahy.

Prožili jsme spolu tu tíhu, jak je těžké žít s vědomím, že nevěří na lidskou pomoc.

Následně přišel jeho sen o pozůstalosti - symbolu toho, co si musí uvědomit, roztřídit a uchopit jako vlastní majetek. Při práci se sny si totiž uvědomuje, že si vytvořil mezi sebou a lidmi zeď, kterou musí zbořit. Žije úplně sám a oddělený od života. V realitě se to projevuje osamělostí a bojem v práci s problémy, které dlouho vytěsňoval - pozůstalost.

Půda pod nohami ve snu se začíná bortit. Propadá se do hlubin, kde umřela i osoba, po které je pozůstalost.
A teď snícímu taky hrozí nebezpečí, smrt. Smrt na symbolické úrovni jako každá práce s nevědomím, vede ke konfrontaci nepravého JÁ s našimi pravými potřebami, pocity, postoji.
Kdo je ta osoba, která umřela? Jeho nepravé JÁ, které může symbolizovat strach ze smrti. Člověk se musí vzdát iluze sám o sobě - jeho Persona je sice přizpůsobená společnosti a tomu jak přežít. Možná je to na úkor našeho živoucího pravého já.
Sny pocházejí od našeho pravého JÁ.
V dalších obrazech sen ukazuje snícímu cestu dolů - hledání jeho JÁ. Jeho symbolická cesta prochází barevnými trubkami a vynořuje se v labyrintu. Labyrint je nadosobní symbol pro obraz lidského života se všemi jeho zkouškami, obtížemi, oklikami, střed symbolizuje očekávání spásy. A tady je úžasně léčivý moment snu. Není sám ve snu. Je tam přítel. Snící se dotkl tématu své nedůvěry, že mu nikdo nepomůže. Ale v tomto snu prožívá snící pocit, že není sám. Kdo je ten přítel?
..."Putuji jakoby trubkami, které jsou osvětleny a zajímavým způsobem se mění. Jakoby někdo pouštěl videoprojekci k nějaké hudbě – průlet barevnými tunely. Je to vlastně docela hezké. Unáší mě to jimi a já snad za sebou cítím dalšího člověka – nějakého přítele. "....
Tolik energie se náhle objevilo při uvědomení si tohoto obrazu - dojetí, radost, naděje. Těžko se to popisuje - síla uvědomení, co mu sen přinesl. Poznání, že má přítele, který s ním sdílí cestu. Snící si uvědomil, že je to on sám. Je sám sobě přítelem. To je další krok k tomu, najít důvěru taky v pomoc zvenčí.

Další část snu odkazuje k práci, která snícího čeká v labyrintu při kontaktu s tou hmotou, kterou nedokáže pojmenovat - nevědomé, vytěsněné obsahy. Zatím to zvládá tak, že to tzv. profackuje. Ale sen ukazuje i možnosti jak se s vytěsněnými ohrožujícími obsahy vypořádat nově - zapálit je. Snící zatím nemá přístup ke svým pravým emocím, je velmi racionální a odtažitý. Zapálit své emoce by znamenalo se s nimi vypořádat, teď jsou ještě uzamčeny a neumí s nimi zacházet bez rizika, že by mu ublížili. Ale ve snu našel řešení, které mu pomáhá.
Vše dobré při další práci. Děkuji za povolení s tímto snem pracovat a popsat ho na blogu dreamcantadora.


čtvrtek 8. ledna 2009

článek o snech

Děkuji kamarádce za přeposlání článku o snech. Najdete ho na webu:

http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/sny.htm

Kdo se zajímá sny, tak doporučuji si ho přečíst.

Hezké počteníčko.

úterý 6. ledna 2009

botanická zahrada


Znáte to? Jdete a o něčem přemýšlíte a najednou uvidíte něco, spojíte si to do souvislostí, které vás zrovna plně zaměstnávají a BUM! Máte pocit, že vidíte zázrak.

Byla jsem v botanické zahradě, hned u vchodu do vinice sv. Kláry stojí nápis:


Bez péče vyroste vysoko jenom plevel.


A BUM! Zázrak. Ano, o všechno se musíme starat, hodně o to pečovat a dávat, aby z toho vyrostl vzácný vztah, člověk, projekt.

Symbol zahrady ve snech je často obrazem našeho duševního vlastnictví, vnitřního života člověka s jeho plody a květy. Jaká je vaše zahrada?


pátek 2. ledna 2009

základní emoce


Při práci se sny se odkrývá energie emocí, které jsou buď:
- vytěsněné,
- příliš silné,
- příliš oslabené,
- konfliktní, t. j. dvě nebo více různych emocí jdou proti sobě.

Podle různých výzkumů jsou za základní emoce považovány ty, které můžeme u lidí z různých částí světa měřit a vyhodnotit jako stejné. Nejčastější shoda je ve 4 základních emocích:

radost
hněv
smutek
strach

Samozřejmě emocí je nepřeberné množství, ale toto jsou asi základní čtyři koření, které používáme ve své výbavě všichni. Minule jsem psala o hněvu a postupně se dostanu i k ostatním.
Pro práci se sny je důležité objevit a pojmenovat, co leží v symbolech, jaký pocit mám ze svého snu, symbolu.
Ve snech snících, kde se objevuje obraz přírodních katastrof jako tsunami, zemětřesení, symboly zvířat, ohrožující útoky, nebo lidi, kteří nás napadají, můžou mít v sobě dynamiku hněvu.
Jeden sen, krátký ale výstižný: běží žena v lese, napadá ji muž bez tváře s kapucí, ohrožuje ji na životě, naštěstí přichází penzista z dálky. Uleví se jí, že si na ni muž bez tváře netroufne, ale penzista se schová za strom a číhá na běžkyni taky. Uvědomí si, že jsou domluveni.

O čem je tento sen?

Nejdřív si myslela snící, že o strachu. Ale otázka, kdo je ten muž s kapucí, který nemá tvář?, ukazuje na to, že je to její hněv, agrese. Ten muž je ona sama, cítí, že se strašně zlobí a ohrožuje svůj život tím, že se chová sebe destruktivně. V poslední době má touhu zničit svůj neuspokojivý život, odejít od rodiny, manžela, ze zaměstnání, opustit přátele.....

Celoživotně jí pomáhalo její přesvědčení a názory otce, který ji vedl v přísném katolickém duchu. Ale tyto názory zestárli, oprostili se od mízy života a její život se stal normativním, bez radosti, se spoustou povinností a závazků. Penzista i muž v kapuci se spojili v archetyp jejího animuse.
Když se objeví ve snu neznámá postava a identifikujeme ji až na úroveň archetypu - pozor: začněme být bdělý/á. Ptejme se: čeho je příliš?
Její poškozený Animus (muž bez tváře) nad ní převzal vládu a roztočil spirálu neovladatelného hněvu. Její postoje jí dovedly až k touze ničit to, co neodpovídá jejím představám a ideálu.
Co ve snu chybělo?
Nějaké bezpečí, záchrana, ochrana, pomoc.
Ohrožoval jí hněv, který je dobrým sluhou a zlým pánem. Hněv slouží k poznání našich hranic. Hněv je lakmusový papírek poznání, kde jsou naše hranice překračovány.
Ale snící byla hněvem napadaná zevnitř. A číhal tam animus, spojený s hněvem, připravený soudit a odsoudit. Připravený jí ničit.
Sen jí ukázal, jak její rigidní nevědomé postoje už ohrožují její bezpečí. Přestala být láskyplnou ženou, která přijímá, tvoří.
Sen zpracovává snící už nějakou dobu. Dotýká se svého hněvu, začala zpomalovat své tempo práce v domácnosti, rodině, v zaměstnání.
Teď pracuje na otázce: odkud kam směřoval sen?
Od napadení mužem po poznání, že je v nebezpečí, protože domnělá pomoc - penzista, číhající za stromem, je připravený taky zaútočit na ženu.
Jaká jsou tedy její očekávání? Co znamená, že jí nikdo nepomůže? Má se starat o sebe konečně sama? Nebo naopak: má se naučit požádat o pomoc?
Práce na snu nekončí, když vyřešíme jeden aspekt, symbol, vrstvu. To co vyneseme do vědomí si můžeme dovolit prožít. Ale za rok/dva objevíme ve snu novou vrstvu a práce pokračuje dál. Teď je pro snící dobré to pustit, čekat a věřit, že zvědomený hněv se stane sluhou v službách jejího rozšiřujícího se ženství.
Brzo možná bude tančit nebo zpívat.