Krize navenek se projevuje u lidí i jako krize uvnitř.
Moje krize: Stěhování otevřelo moje hluboce skryté a potlačené téma vlasti, domova a rodiny. Dělám co můžu, abych to celé přijala a mohla jít dál. Ale tak jednoduše to nefunguje. Každý uvědomený a odkrytý komplex vyžaduje čelit pravdě, která se schovávala kdesi v hloubce ukrytá a nedostupná. Pravda mě zasáhla nepřipravenou hlavně na tyto skutečnosti:
1. Důvěra. Zdence Jordánové, která píše hezké knížky, jsem napsala velmi osobní mejl ho bez mého svolení přeposlala své kolegyni. Když jsem se k její kolegyni objednala a požádala ji, aby mi řekla co dělá profesně a jakou metodou pracuje, tak chtěla, abych řekla já, s čím přicházím. Ale nedostala jsem odpovědi, které měli být základem důvěry k naší práci. Jak mám někomu svěřit své osobní pocity, když nevím, kdo to je a jak pracuje? Proč se podceňuje důvěra? Díky tomuto setkání, jsem si uvědomila, že mám svobodnou volbu i v této oblasti. Chci rozumět tomu, co dělá terapeut předem, nechci být manipulována. Odešla jsem dřív než jsme začali pracovat. Může být úžasný odborník a pomáhat spoustě lidí, ale pracovat s důvěrou znamená položit základy společné práci. Dnešní moderní techniky houfně pracují na úzdravě na základě víry, bez práci na důvěře. Takové techniky dočasně zabírají a jsou efektivní. One brain je určitě výborná metoda a zabírá. Jenom jsem potřebovala v ní ošetřit i důvěru mezi klientem a terapeutem. Podle vývojové psychologie je úplně nejzákladnější pocit, který se formuje mezi matkou a novorozencem D Ů V Ě R A, bez které nelze přežít, aspoň psychicky ne.
2. Lidskost. V doléčovacím centru jsem byla na stáži a jednalo se hypoteticky o tom, že v budoucnu bych tam mohla být terapeutkou. Terapeut, s kterým jsem se tam setkala, pracoval od začátku se mnou tak, že sám říkal co cítím a co jak dělám a co si myslím. Jestli mně něco naučila práce se sny, tak je to nechat na snícím, aby pojmenoval své pocity, myšlenky a potřeby. Jinak by to byli mé sny, mé obrazy a moje myšlení. Po slovních potyčkách, kdy jsem ho opětovně žádala, ať mi nevnucuje své pocity, myšlení, jsem skončili ve slepé uličce. Nemohl se vzdát svého způsobu zacházení s lidmi. Cítila jsem se nesvobodná a manipulovaná. Bylo úlevné slyšet, že je konec, že to nikam nevede. Přijala jsem to se smíšenými pocity neúspěchu a úlevy, že jsme jasně definovali svoje postoje. Jsem ráda, že pracuji neinvazivně, pomalu a následuji vnitřní pravdu klienta.
3. Uvědomila jsem si, že nejvíc jsem teď zranitelná, když se někdo dotkne: lidskosti, důvěry, svobody.
Tohle jsem neprožívala tak intenzivně, když jsem žila ve svém dnes již neexistujícím bytě, měla rodinu, domov. Žila jsem v bezpečném přístavu, kde jsem mohla denně obnovovat své pocity bezpečí a svobody. Byla jsem otevřená a důvěřovala světu, ráda jsem dávala a přijímala. Jak dlouho ještě potrvá, než to všechno obnovím a vybuduji domov, v kterém zažiji důvěru a bezpečí? A hlavně, kde je ta míra důvěry a prověřování toho, co je důvěry hodné?
Adventní rozjímání chci věnovat lidem bez domova, bez vlasti, rodiny. Je těžké si zachovat lidskost a důvěru a svobodu, když to člověk nemá kde, pro koho a s kým sdílet.
Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat