Co se děje v našem světě? Proč útočí na naše výdobytky zoufalí jednotlivci, kteří touží zničit co nejvíce nevinných a bezbranných lidí. Lidí, kteří jsou na určitém místě v daném čase teroristických útoků? Nevíme. Co je nutí k zbabělému chování, které účinně ničí naše pocity bezpečí, důvěry v lehkost žití? Místa jako jsou pláže, letištní haly, vlaky, metra, školy, slavnosti, oslavy, restaurace, koncerty, sportovní události.... ? Jsou to lidi, které neznáme a nerozumíme jejich myšlení. Žijí s námi, ale vzdorují našim hodnotám. Vzdor projevují nejprimitivnějším a podlým způsobem, útočí ze zádu na nevinnost.
Možná takhle odehrávají svoje pocity odmítnutí? Tím že nás slepě odmítají, pohrdají vším, co uznáváme? Protože pohrdají sami sebou? Protože, když se u nás, v naší matce Evropě mají učit žít podle našich pravidel, tak to nedokáží a odpovědí je jejich vzdor?
A teď už chci odcitovat z knihy Heinze-P. Rohra: Podminované dětství - obnova sebejistoty,
Co je konflikt mezi nezávislostí a závislosti... odpovědí při neschopnosti tento konflikt zpracovat je vzdor. Téma rozporu touhy po závislosti a vývoj k nezávislosti je základem psychické poruchy, kterou lidé vzdorují světu (terorizmus je její nejkrajnější formou projevu).
Vzorce, podle kterých lze poruchu rozeznat jsou projevy jako:
- Na jedné straně přání po zaopatření a lásce, na druhé straně snaha zůstat za každou cenu nezávislý; (a to je téma mnoha uprchlíků)
- potřeba stále znovu vyhledávat boje o moc nebo se do nich zapojovat;- PANOVAČNOST;
- TENDENCE DĚLAT VĚCI, O KTERÝCH VÍM, ŽE ŠKODÍ;
- SNAHA VZDOROVAT REALITĚ A BOJOVAT S VĚTRNÝMI MLÝNY;
- neschopnost nechat se přesvědčit logickými argumenty;
- potřeba neustále zdůrazňovat autonomii;
- obava z pevných vztahů, protože by nám mohly dominovat;
- vnitřní pocit podrobenosti a nesvobody;
- potřeba udělat opak toho, co se po nás žádá;
- extrémní/přehnaný pocit pro spravedlnost;
- časté neúspěchy, protože přizpůsobení není možné;
- člověk často neví, co vlastně chce, a/nebo pochybuje, zda to co zrovna dělá je správné;
- tendence sabotovat úspěchy - třeba tím, že nedokončím vzdělání (těsně před ukončením);
- autodestrukce nezadržitelně pokračuje.
(Věty psané kurzívou jsou moje komentáře vložené do citovaného textu.)
Dobře, a jak teda vzniká tato porucha? Když se nám nedostává uznání, dítě se cítí odmítáno: v rodině, některým z rodičů, v cizí krajině, kde nemá kořeny, ve skupině, kde nezapadl a zažívá výsměch, ponížení, kvůli své víře, vzhledu, zvláštnostem.....
Určitou dávku urážek a ponížení musíme unést všichni, ale dítě, které si utváří pocit vědomí sebe sama, sebecit, úctu k sobě, pociťuje nedostatek porozumění a přijetí velmi zraňujícím způsobem. Do budoucna to vytváří neschopnost ctít autority, pravidla, řád. Nutí to člověka bojovat proti i za cenu sebezničení různými formami VZDORU. Zvlášť v dospívání se takové dítě stává velmi lehce manipulovatelné a podporované stejně poraněnými lidmi vedené k rebelii, vandalizmu, boji, teroru, kriminalitě....
Nejsem odborník na terorizmus a nechci nic nezjednodušit, ale když nevyřešíme každý z nás schopnost rozlišit kde končí naše nezávislost, a kde musíme uznat pravdy a hodnoty druhého, státu, země, kde přebýváme, tam budeme válčit v sobě, venku proti všem i za cenu sebezničení. A tím se jen přenáší naše nevyzrálost zakletá v touze vzdorovat proti všemu a všem do dalšího kola boje uznání nezávislosti ať to nazveme jakýmkoliv jménem.
Krásné a moudré sny. Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat